Drozd

Drozd je detektívkou s elfami vo westernovom prostredí s niekoľkými navzájom prepletenými dejovými líniami a vyhrala som s ňou cenu O nejlepší fantasy. Poviedka, či skôr novela, vyšla na pokračovanie v časopise Pevnosť 05/2007? a 06/2007? s českým prekladom. Možno ich ešte niekde zoženiete.

Drozd (ukážka)

Na zemi ležela mrtvola nahého muže a vedle ní stála drobná plavovláska.

‚Asi bych měla začít křičet,‘ pomyslela si a hned poté se domem rozlehl její hlas.

Nic se nestalo. Křik utichal. Plavovláska hleděla na mrtvé tělo a pomalu se začala třást. Byla jí zima.

Do koupelny náhle vrazila služka se zvláštním mladíkem v patách. Ve dveřích zůstali oba zaraženě stát. Služka chvíli mlčky hleděla na tuhnoucí tělo svého zaměstnavatele, poté se hlasitě rozvzlykala a se zakrytými ústy vyběhla ven.

„Je mrtvý! Je mrtvý!“ křičela a utíkala. Chvíli nato bylo slyšet, jak běží po schodech dolů, aby zavolala správce.

V koupelně zavládlo hrobové ticho. Na okénku nad vanou přistál drozd s malým bílým flíčkem na zobáčku. Chvíli trhaně otáčel hlavou, potom opět zamával křídly a odletěl pryč. Nebylo tu nic hodného jeho pozornosti. Mrtvola by pro něj byla zajímavá za pár dní, až se z nakladených muších vajíček vylíhnou chutné larvy, ale do té doby na ni jistě zapomene. Nevadí. Najde si něco jiného…

Mladý muž s barevnými šňůrkami vpletenými do vlasů mlčky stál, přemýšlel a přeskakoval pohledem od nehybného těla k plavovlásce a zpět. Na čele se mu objevila mělká vráska. Situace se nevyvíjela přesně tak, jak si původně představoval. Teď se bude muset vyrovnat s novými nepříznivými okolnostmi. Zamyšleně přimhouřil šedé oči a přehodnotil všechny své možnosti. Pak zkřivil úzké rty do trpkého úšklebku, zdvihl hlavu a kývl na plavovlásku. Vztáhl k ní ruce, počkal, až k němu přijde a přitulí se. Za chvíli už slyšel její tiché vzlyky. Něžně ji pohladil po světlých vlasech a políbil ji do nich.

„Všechno bude dobré. Věř mi…,“ šeptl mladík, kterému říkali Ottis, chlácholivě.

Neodpověděla. Jen se ještě víc rozplakala a přitiskla se k němu.

„Přestaň hulákat!“ uslyšeli najednou blížící se správcův hlas, který křičel na služku. „Neřvi! Kdo to má poslouchat? Co se tu děje? A co tady dělá tenhle blázen? Vypadni odtud! Náš pán ti již dávno říkal, že tady nemáš co dělat! Ztrať se! Jestli tě tu uvidí…“

„…tak to bude zázrak,“ doplnil Ottis suše.

„Co to ří… Při šedivých vousech proroků! Pane!“ statný správce se zastavil pár kroků od koupelny. Beze slova hleděl na kaluž krve u těla, na rozšklebená ústa, na otevřené oči… Vyděšeně si mastnými prsty prohrábl hustý vous, a shodil tak na zem pár drobků z pečeného kuřete. Cítil, jak se mu do tváře hrne krev. Náhle mu bylo jaksi teplo a divně. „Pane…,“ vydechl a udělal krok směrem k tělu.

„Stůjte! Nikdo by tam neměl chodit, dokud šerif všechno neprošetří. A je potřeba také zavolat starostu. Měl by vědět, že jeho bratr je mrtvý.“

„Ty mi nebudeš přikazovat, co je třeba udělat, ty jeden hloupý elfe!“

„Nejsem elf,“ upozornil ho poklidně mladík. ‚I když bych jím občas rád byl,‘ dodal v duchu. „Nic vám nepřikazuji. Ale když zničíte stopy, může podezření padnout na vás.“

„Podezření! Podezření z čeho? Vždyť se zabil! Copak nevidíš, že má podřezané zápěstí? Dokonce nůž, kterým to udělal, svírá ještě v prstech! Tak jaké podezření!“ ukazoval rozrušeně na tělo.

„Pan Faber byl bohatý muž s mnoha nepřáteli. Nepřikazuji vám nic. Ale na vašem místě bych zavolal šerifa a starostu.“

Správce zůstal stát. Očima kmital od nehybného těla přes nedopitý pohár vína až k plavovlásce v mladíkově náručí. Na kulaté tváři bylo znát každé vítězství i prohra vnitřního boje mezi jeho povinností konat a nechutí dát tomu podivínovi za pravdu. Dlouho se nic nedělo. Nepřirozené ticho přerušoval jen tichý dívčin pláč. Pak se najednou správcova ústa roztáhla do vítězoslavné grimasy.

„Když myslíš, že je to třeba, tak je běž zavolat. Já tě tady nenechám samotného s mladou slečnou a s tělem mého pána. Proroci vědí, co bys tu do té doby stihl vyvést. Tak co? Jdeš?“ Správce si ho vyzývavě přeměřil, spokojeně se usmál, založil si ruce a čekal.

Mladý muž se na něho dlouze zadíval a nakonec mlčky přikývl. Jemně od sebe odstrčil uplakanou dívku a pomohl jí sednout si do křesla. Zvedla hlavu. Obličej měla vlhký od slz.

„Počkej na mě, Kiaro. Přijdu,“ šeptl něžně a otočil se na správce. „Dohlédněte na ni a na to, aby s tělem nikdo nehýbal.“

„Já vím, co je potřeba dělat! Nemusíš mě poučovat. Starej se o sebe!“

„Budu,“ zamumlal si pod nosem, mimovolným pohybem si upravil koženou vestu a otočil se na služku: „Prosím vás, běžte zavolat starostu.“

„Jdu,“ pípla přes slzy a vyběhla z pokoje.

Správce zůstal v pokoji s plavovláskou sám. Sedl si na židli ke dveřím a zamyšleně se zahleděl na tělo svého pána.

‚Bývalého pána,‘ opravil se v duchu.

Mrtvola ležela na studené kamenné podlaze vedle plechové vany s vychladlou vodou, jejíž hladinu obklopovaly zbytky mýdla. Na proutěném stolečku ležely úhledně složené šaty a pod ním se válel vlhký, zmuchlaný ručník. Všechno bylo tak jako vždy, když se jeho pán vykoupal. Teď by si měl správně sednout do křesla, napít se vína a zavolat správce, aby dal příkazy služebnictvu. Správce by se zachechtal, přivolal by služku a nařídil by jí, aby umyla vanu, utřela orosené zrcadlo, vyprala ručník a vyvětrala, čímž by zároveň dopřál svému pánovi pohled na její oblé tělo při práci. Ach, ano. I toto patřilo k jeho povinnostem…

‚Kde si teď najdu práci!‘ napadlo najednou správce. ‚Doufal jsem, že se tady dožiji alespoň padesátky! Pak bych požádal o vyplacení renty, kterou mi slíbil, koupil bych malý ranč, kde bych mohl chovat koně a dobytek. Ale takhle? Na rentě jsme se dohodli jen tak, huba hubě slíbila. Žádné papíry. Ale co teď, když je jedna huba mrtvá…,‘ podíval se na modravé rty pana Fabera. ‚Slečna by mi možná nějaké peníze i přiznala, ale…‘

Jak se všechno dokáže změnit v jediné vteřině!



Pridaj komentár

Vaša e-mailová adresa nebude zverejnená. Vyžadované polia sú označené *